Slepice na nožičkách - 5.díl - Esme Ww

08.11.2021 22:37

19. Spousta vlhkých pohlazení

 

Šourala jsem se vpřed, dokud jsem nenarazila na její lýtka. Začala jsem pravou lýtkovou kostí a posouvala se přes kotník k nártům. Těsně před přechodem na lodičku mě zastavila. „Ta rtěnka by se ti hodně blbě čistila. A já chci vidět její otisk někde úplně jinde.“

Stoupala jsem. Ale ne rychle. Dala jsem si záležet, abych ochutnala každý výškový centimetr jejích nohou. Když jsem se dostala nad kolena, začala jsem ji automaticky hladit na zadních stranách lýtek.

„Brr! Ty máš ale studené ruce!“ Nadskočila. „Podej mi je, já ti je zahřeju.“ Popadla mě za zápěstí a zmáčkla je mezi sedák svého trůnu a zadek. „Tak to dopadá, když se některé sissy holce nažene všechna krev do jiných, a přitom tak zbytečných orgánů. Teď můžeš pokračovat.“

Cítila jsem, že mám dlaně tak stlačené, že se do nich stejně žádná krev nemůže dostat, ale zima už jim rozhodně nebyla. Přecházela jsem do horní poloviny stehen. Těšila jsem se, až narazím na její kořeněnou chuť a vůni. Ale budu si to muset odpracovat jinak, protože jsem čelem narazila do připínáku. Škoda, že mě nesvědí na hlavě, měla bych ideální šanci se podrbat.

Přesouvala jsem se z vnitřní strany stehen na jejich předek, abych se dokázala dostat do třísel. Vím, že to má ráda. Málokterá žena, mě nevyjímaje to ráda nemá. Pokrčila kolena a přitáhla si je blíž, čímž mi odhalila jejich větší plochu. Jemně jsem sála a ona si to užívala. Já si to taky užívala. Nepatrně přenastavila rytmus vibrací v mém zadku. Nijak to nezměnilo mou pozici ani polohu, spíš mi jen chtěla připomenout, abych si byla dobře vědomá toho, že ho tam mám. Jemně jsem vsunula jazyk mezi kořen jejího připínáku a klín. Sykla a prohnula se. Ještě jsem to párkrát zopakovala a pak se přesunula na připínák. Jo, holka, tvoje volba, mohla jsi být exkluzivně vylízaná. Takhle si to užije ten kus plastu.

Jela jsem jazykem po jeho spodní části, pomalinku stoupala k jeho špičce a občas se vrátila malinko zpět. Švenkla jsem pohledem výš a viděla, že si to užívá i tak. Hlavu měla zakloněnou a přerývaně dýchala. Prsty si drtila obě bradavky. Naše pohledy se střetly a sebevědomě se usmála.

Vrátila jsem jí pohled hárající feny a pozřela špičku připínáku. Zbytky rtěnky jsem rozmazávala po celé jeho délce až jsem udělala rudé kolečko v místech, kde vystupoval ze zbytku postroje. Jasně, bylo to i protivné, dusila jsem se, ale převládlo ve mně uspokojení a hrdost nad tím, že jsem to zmákla. A že jsem si to uměla užít. Že jsme si to obě dokázaly užít.

Postavila se. Nepřestávala jsem ji kouřit. Chytla mě za hlavu a odtáhla mi ji. Pak si sundala připínák. Automaticky jsem se zanořila hlavou do jejího klína. Po pár sekundách ji odtáhla.

„Dnes ne. Zažiješ to, co se mnou už víc jak patnáct let nezažil žádný chlap.“ Koukala na mě z vrchu. „Nebo spíš osoba s penisem a varlaty. Ale u tebe to je spíš přerostlý poštěváček a vyhřezlé vaječníky. Prostě ty divné drůbky. Chci abys na mě měl taky nějakou hezkou vzpomínku. Minimálně to ti jsem dlužná.“

„Měla,“ opravila jsem jí automaticky.

„Když měla, tak měla,“ pokrčila rameny a nekompromisně mě položila na lopatky. Klekla mezi mé roztažené nohy, uvolnila si vlasy stažené do culíku, které se jí záhy nalepily na zpocená ramena i hrudník. Uchopila mě obouručně za ten přerostlý klitoris a i za ty ostatní věci. Ano, cítím, že to tak je. Nechci to označovat žádnou mužskou terminologií. Chvilku to i vypadalo, že se pokusí mě vylízat, ale pak mě tou staženou gumičkou kompletně podvázala pohlavní orgány.

„Nechci, abys byla moc rychle.“

Nalehla mi na pánev hrudníkem. Hroty jejích ňader se pomalu hýbaly po tříslech a podbřišku. Jen jsem paralyzovaně ležela, nohy i ruce roztažené. Oči vytřeštěné do stropu, zrychlený dech, uvězněná mezi jejími prsy. Začala mi prohmatávat moje prsa. Pak se zase posunula a rytmicky mi jazykem narážela do bradavky. Teď jí nasála a zároveň jí něžně drtila zuby. Bože, jak já bych chtěla, aby mě zůstaly aspoň áčka, nebo áčka plus! Mimovolně jsem sebou škubala, ale Madam Iveta si mě udržela tam, kde chtěla.

A pak si nasedla. Bylo to jak vlhké pohlazení. Spousta vlhkých pohlazení, které byly čím dál sevřenější. Osmělila jsem se a rukama jí dráždila boky a hrudník. Pak jsem se dostala na hýždě a ve chvíli, kdy jsem se dotkla kostrče jsem pochopila, že tohle je To místo. Použila jsem obě ruce a jejím sevřením procházely znatelné křeče. Křičela nahlas. Vzepjala jsem se a zkusila ji přeřvat. Bylo to tak samozřejmé, tak animální, tak pudové, tak nádherné. Řvi a zmítej se, Iveto. Ještě chvíli, prosím.

„Byla jsi úžasná, snad ještě někdy něco takového zažiješ.“ Dala mi pusu. Opravdovou pusu na pusu. I s jazykem, prostě francouzáka.

„Máme ještě dva dny, Madam,“ nadhodila jsem optimisticky.“

„No, to je právě ten první problém, nemáme už ani den. Tvá žena se vrací už dnes odpoledne. Je mi to moc líto, musíme se rozloučit.“ Ucítila jsem ostré bodnutí v rameni. Uspávací injekce. „Snad rozchodíš i ten druhý, mnohem větší problém. Omlouvám se, nečekala jsem, že se mi to takhle vymkne z rukou.“

„Jaký druhý problém?“ Zeptala jsem se slábnoucím hlasem.

„To zjistíš večer. Chtěla jsem abys zažila alespoň teď nádherné chvíle. Aspoň nějaká hezká vzpomínka na dům žen. Dům, kam už nejspíš nikdy žádného chlapa nepustím. Nedala bych to.

Sbohem, Zoro.“

 

20. Navdav Vdeni

 

Probudila jsem se doma na gauči v obýváku. Bylo lehce po páté hodině, ale venku byla tma, jak kdyby bylo devět. Nebe mělo modročernou barvu, vlastně barvu mého korzetu. Ten jsem ale na sobě neměla měla jsem šaty pro služku a černobílé lodičky. Takže v podstatě samozřejmá uniforma. Na parapet bubnovaly první kapky přicházející bouřky. Na stole ležel přehnutý, rukou psaný dopis. Písmo člověka, který věří sám sobě, ale postupem času o sebedůvěru přichází. Přesto je rozhodnutý vytrvat, ať je konec jakýkoliv. Nevyhraněně ženský rukopis. Vzala jsem ho automaticky do ruky.

„Drahá Zoro,

v první řadě se ti musím znovu omluvit. Za sebe i za Ivanou a Naďou. Ale já jsem viník číslo jedna. Jim odpusť. Myslela sis, že pracuju u policie. Nerozmlouvala jsem ti to, vyhovovalo mi to. Ale už dva roky to není pravda. Vadilo mi to sexistické prostředí. Udělala jsem se pro sebe. Jsem teď soukromé očko. Najala si mě Zdena. Tvá manželka. Chtěla vědět, co děláš v době, kdy jsi delší dobu doma sám. Platila dobře, možná bys měla víc kontrolovat rodinné finance. I když nevím, jestli k tomu ještě dostaneš příležitost.

Měla jsem za úkol odhalit tvé tajemství a zjistit, kam až jsi schopná zajít, když tě k tomu budeme mírným násilím tlačit. Denně jsem jí posílala zprávu včetně fotodokumentace. Jsem profík. Ona si mě najala, ona mě platila, ona mě úkolovala. Je mi líto, ale tak to prostě je. Moje práce má svá pevně daná pravidla a přes ty nejede vlak. Přesto už od čtvrtého dne jsem jí začala zprávy cenzurovat. Prvně trochu a pak téměř kompletně. Svůj úkol jsem splnila a neměla jsem potřebu zašlapat tě úplně do země. Byla jsi tak milá, tak k zulíbání. Nepřestanu si vyčítat, že jsem ti zničila život, ale i to je někdy součástí mé práce. Když to máš takové, jaké to máš, asi byla blbost brát si Zdenu.

Odhalit, co děláš ve volných týdnech, vůbec nebylo těžké. Obě jsme si tě pamatovaly jako občasnou zákaznici a věř tomu, zkušená prodavačka pozná, když muž kupuje pro manželku, pro milenku, pro matku, pro dceru nebo pro sebe.

Nejsi první ani poslední. Rozhodně ne v obchodě, v mé práci poslední nejspíš ano. Protože tohle už citově nedávám. Byla jsi první, kterou jsem vzala na výlet do hor.

Prosím nevyhledávej mě. Jsem psychicky zlomená, vyřízená. Potřebuju někam vypadnout, aspoň na měsíc zmizet, srovnat si hlavu. Zítra odjíždím. Sama nevím kam, jestli do hor nebo k moři. Ale ideálně někam, kde nepotkám moc lidí.

Jestli jsem dobře propočítala dávku uspávadla a dobu za jakou se dostane tvá žena z letiště domů, tak ji tam do pěti minut máš. Tenhle dopis znič, přitížil by ti. Drž se,

Iveta (Madam)“

Tak to je v hajzlu. V naprostým hajzlu. Pod okny zastavil taxík. Řidič gentleman rozložil obrovský deštník a s jeho pomocí doprovodil Zdenu pod stříšku u dveří. Potom jí donesl oba kufry. No jo, praví muži ještě nevymřeli. Dopis! Ten dopis. Kde máme sirky? Sakra kde jen jsou! Nemůžu je najít. Rychle jsem dopis roztrhala na kousky a natřikrát ho polkla a zapila. Vůbec to nechtělo klouzat.

Zjevil se čínský bůh pomsty.

„Navdav Vdeni,“ naposledy jsem polkla. „Jak ses měla?“

„Navdav Vdeni?!! To je všechno, co mi řekneš?!! To si k tomu všemu hraješ ještě na infantilního idiota, který ještě neumí všechny písmenka? Podívej se na sebe, jak vypadáš?! To už se nebudeš namáhat s převlíkáním ani přede mnou?! A co kdyby přijely děti?! Nebo moje rodiče? Tvoje rodiče? Jak kurva, jak hnusná sprostá kurva!“

„Jak služka Zdeni. Kurvy se oblíkají mnohem vyzývavěji. V něčem takovém bych rozhodně chodit nechtěla.“

„Nechtěla?! Nechtěla?!!! Ty ses zbláznil! Jak to proboha o sobě mluvíš! Podívej se do zrcadla, co tam vidíš! Hnusnej volezlej chlap před padesátkou. Sundej ty boty. Okamžitě je sundej. Teď se dívej, jsou v krbu. A tam taky shoří a je mi úplně jedno, jestli tím zaseru komín. A ty se tím už rozhodně nemusíš trápit. Sundej si ty odporný šaty. Ne, počkej, já je z tebe servu. Už nikdy nic takovýho neoblečeš!“

Roztrhla je ve výstřihu a zbytek stáhla k zemi. Pak si všimla podprsenky.

„A tohle je co?!!“ Prudkým škubem ji posunula na břicho. „Ježíšmarijá a tohle je co?! Ty máš kozy!! Ty máš normální regulérní kozy.“ Dala mi facku přes levé a pak i přes pravé prso. Mlátila do nich jak do boxovacích pytlů.“

„Au! Nech toho, víš, jak to bolí!“

„Já vím, jak to bolí, ale proč to kurva má vědět můj manžel? To je nechutný, to je tak nechutný, fuj!“ Pokusila se na mě plivnout, ale minula mě asi o půl metru.

„To je náhlá hormonální nerovnováha. Vidíš,“ ukazoval jsem jí papír. „Mám to potvrzené. Koukej. MUDr. Naděžda Králová. To se občas vzácně stává.“

„A tobě se to stalo kdy? V pubertě, v pěti letech, v prenatálním vývoji? Nedělej ze mě debila! Jsme spolu pětadvacet let. Zasraný čtvrt století, který jsem prožila s kým? S teploušem, s lesbou, s prolhanou sviní? Ani nevíš, jak tě nenávidím! Já nenávidím i sebe za to, jak jsem byla slepá. Slepá a blázen.

Víš, říkala jsem si, jestli nemáš milenku. Martu od vás z práce. To je taková od pohledu fuchtle, rádodajka. To bych přežila, srovnala bych si ji i tebe. Já bych snad přežila i kdybys měl chlapa. Kdybys ho přivedl do trojky, rozhodně by to mohlo být zajímavější než ta omšelá nuda s tebou. Ale tohle je moc. Dívat se na kozatýho chlapa v sukýnce, to fakt ne. Vypadni! Vypadni hned! Dělej, co tu ještě stojíš! Ty cáry těch hnusnej šatů, co máš na sobě si na sobě klidně nechej, nic jinýho stejně nedostaneš.“

„Zdeni, miláčku, neblázni, mám tě rád, kam bych teď měl jít? Vždyť je tam strašná bouřka.“

„Tak táhni do tý zasraný bouřky, hned! Povídám hned!!“ Pak si všimla kufru, který mě sbalila Madam Iveta. „A tohle je do prdele co?“ Otevřela ho. „Tohle je do prdele co? Další šatičky naší kurvičky? Tak to ne, ty letí z okna!“ Otevřela okno nad vchodovými dveřmi a pootevřený kufr se odrazil od plotu a dopadl na chodník. „A ty letíš za ním,“ začala šátrat po kuchyňských nožích. „Povídám ty letíš za ním. Co tu kurva ještě děláš? Už tě nechci nikdy vidět. Rozumíš? Nikdy! Ani u pojebanýho rozvodovýho soudu.“

„Zdeni?“

„Ven!!! Táhni kurva ven!“

Na ulici naštěstí nebylo ani živáčka. Promočená na kost jsem stáhla kufr z ulice a pod vchodovým přístřeškem zkontrolovala, co přežilo a co zůstalo v suché části kufru. Korzet, tylová sukýnka a co je tohle? Pelerína. To by šlo, pousmála jsem se.

V době, kdy jsem se soukala do korzetu se otevřelo okno a vyletěl z něj můj pracovní notebook, brýle a peněženka s doklady. Naštěstí notebookem trefila rododendron, a tak by měl být v pořádku. Notebook. Rododendron neřeším. Stejně už ho asi nikdy neuvidím.

„To abys neřekla,“ položila důraz na ženský rod, „že jsem tě vyhodila bez prostředků. Protože já, na rozdíl od tebe ty čůzo, já mám svou čest!“ Třískla oknem.

 

21. Ještě jedna podmínka

 

Přidala jsem vyhozené věci do kufru a dokončila oblékání. Korzet by potřeboval stáhnout víc, než dokážu, ale Zdena mi ho asi nestáhne. Nemám tu žádné silonky ani boty. Před dveřmi byly jen hnusné červené kroksy. Ale lepší než jít naboso. Zabalila jsem se do peleríny, nasadila kapuci a vyrazila.

Tyl naštěstí nedrží moc vody, takže když si odmyslím vichr, bouřku a potoky vody, díky kterým jsem měla kolečkový kufr neustále ve smyku, šlo se docela pohodlně. Míjela jsem rozsvícenou výlohu. „Zítra otvíráme“, ale uvnitř kdosi přerovnával krabice s botami.

„No jasně,“ usmála jsem se v duchu a zkusila otevřít dveře. Byly zamčené a tak jsem na ně důrazně zabouchala. Ke dveřím přišla neznámá žena mého věku. „Zítra!“ Ukazovala na ceduli. „Copak neumíte číst? Tady to je jasně napsané, otevíráme až zítra!“

„Počkej, Danuš,“ zaslechla jsem známý hlas. “Tohle je hodně speciální zákaznice, běž klidně do skladu a já se o ni postarám.“

Danuš si mě opovržlivě prohlídla od hlavy až k patě, odemkla a pak se odšourala do skladu. Pověsila jsem pelerínu na háček u dveří. Stékající kapky vytvořily několik nepravidelných louží.

„Co byste si přála, mladá paní?“ zeptala se mě Ivana. „A o ty louže se nestarejte, to je naše práce.“

„Pořádné boty a silonky. V tomhle nemůžu mezi lidi.“

„Velikost devět, nemýlím-li se? Tak vzhledem k počasí bych vám mohla nabídnout tyhle pohorky, pak nám přišla už podzimní kolekce a mám tu jedny nádherné černé kozačky. Podpatek má jen devět centimetrů, ale jinak to je jehla všechna čest. A pak tyto lakované lodičky. Jak daleko v nich potřebujete jít?

„Asi tak čtyři kilometry. Po asfaltu, ale do kopce.“

„Rozumím, vyzkoušejte si všechny, ale na vašem místě bych to udělala takto, obujte si pohorky a těsně před dveřmi se přezujte do kozaček. Uděláte dojem.“

Padly mně všechny. Chtěla jsem zaplatit.

„Ne, to ne. Ještě nejsme oficiálně otevření. Berte to jako pozornost podniku. Doufám, že se stanete naší stálou zákaznicí.“

Sedla jsem na židličku natáhla si silonky, připnula je ke korzetu a nazula pohorky. No, zvláštní kombinace, ale o řád lepší než ty strašné kroksy. S poněkud rozmazaným líčením jsem vypadala jak punkerka na tahu. Punkerka, která ještě zažila Sida Viciouse.

„Měla byste ještě nějaké přání,“ zeptala se Ivana.

„Jo. Korzet. Potřebovala bych tak o pět centimetrů utáhnout korzet.“

Stála za mnou a upravovala mi šňůrky korzetu. „Trefíš tam?“ zašeptala.

„Trefím.“

„Jsi si jistá, že víš, co děláš?“

„Tak jasně jak už dlouho nic.“

„Tak hodně štěstí, prdelko!“

Otočila jsem hlavou a ona se na mě normálně usmála. Jako člověk. „Díky, Paní prdelko.“

„Hele já mám dost síly na to, abych to utáhla ještě o dalších pět čísel, a to by se ti fakt blbě šlo. Tak važ slova.“

„Pozdravuj Jardu. Buď na ni neústupná, ale něžná. A kdyby se časem chtěla na něco zeptat, dej jí na mě kontakt.“

Venku nepřestávalo běsnit. Jako by se příroda rozhodla, že zbylé zásoby vody pro letošní rok vyleje už dnes. Stoupala jsem lipovou alejí. Nahoře, někde u hřbitova uhodil blesk. Jestli to má fláknout do mě, tak budiž. Dneska jsem zažila už horší věci.

Pelerína sice nepouštěla žádnou vodu dovnitř, ale taky žádnou ven, takže jsem šla ve svém vlastním soukromém přenosném skleníku. Sedla jsem si na lavičku na autobusové zastávce u hřbitova. Hodila jsem kufr vedle sebe. Zhluboka jsem oddychovala. Jestli tu na hřbitově straší, tak já jsem v klidu. Dnes se musí bát oni mě. Otevřela jsem víko a vytáhla kozačky. Jsou opravdu nádherné, ale jít v nich napoprvé čtyři kilometry, to by paty nedaly. Ono i těch dvě stě, tři sta metrů v tom kluzku dá zabrat. Oklepala jsem špínu z pohorek a opatrně je uložila do igelitu a pak do krabice.

Tak kilometr ode mě rozčísnul oblohu mohutný blesk a na krátký okamžik osvětlil kompletně zhaslou ulici vedoucí k domu Madam Ivety. Přeci tu nechceš čekat až tě to tu trefí.

Nebylo úplně jednoduché rozpoznat na ten správný domek. Neznám číslo popisné, ale dobře si pamatuju vzdálenost, živý plot i tvar branky. Zazvonila jsem. Nic. Zvonila jsem dlouho a nic. V domě byla podezřelá tma, jen v pracovně Madam Ivety jsem měla pocit, že vidím slabé světýlko. Zazvonila jsem znovu a pak mi došlo, že když je tma v celé ulici, že asi ani nefunguje zvonek. Sáhla jsem na kliku. Zamčeno. Chvíli jsem s ní lomcovala a pak jsem se rozmáchla a opatrně přehodila kufr přes branku. Snažila jsem se tlumit jeho dopad, protože to byl moc hezký kufr a byl v něm všechen můj majetek.

Poprvé v životě jsem přelézala branku širokánské sukni a v kozačkách. Kdyby mi to došlo už na té zastávce, přezula bych se až na zahradě. Nešla jsem po chodníčku k hlavnímu vchodu, ale namířila jsem si to přímo přes trávník k francouzskému oknu do pracovny. Prvně jsem na něj ťukala nesměle, ale když se nikdo neozýval, zvýšila jsem intenzitu. Nakonec jsem se opřela čelem o okno a oběma pěstmi do něj bušila. Je tam. Musí tam být, jsem si tím jistá, prostě to cítím. Tak proč se nic neděje!

Opřela jsem se zády o francouzské okno, rozbrečela se a pomalu se sesouvala k zemi. Nakonec jsem dosedla na mokré dlaždičky před východem z pracovny. Zasviním si všechno oblečení, ale je mi to jedno. Stejně ho musím nějak vyprat.

Pak jsem najednou ztratila oporu za zády a musela jsem se chytit dveřního rámu.

Stála tam Ona. Jen v černém spodním prádle a stejně barevném saténovém županu. V ruce jí hořela dlouhá červená svíce. Vypadala bledá, možná i ubrečená, ale třeba si jen fandím. Postavila jsem se. Díky schůdku jsem měla oči nepatrně níž než ona.

„Co tu děláš?“

„Sháním práci.“

„Jak jsi přišla na to, že někoho sháním?“

„Velký dům, velká zahrada a osamělá krásná žena. Myslím, že by se Vám mohly hodit pomocné ruce.“

„Co umíš?“

„Umím se postarat o dům, o kuchyni i o zahradu. Když to bude potřeba dokázala bych i dohlédnout na řemeslníky. A hlavně dokážu se postarat o pohodlí a jakoukoli spokojenost či uspokojení své Paní. Můžu Vám předvést, jak dobrá jsem.“

„Nemám žádné peníze na tvůj plat.“

„Nepotřebuju žádné peníze, stačí mi pracovat za stravu a ubytování. A kdyby bylo třeba, mám ještě stávající zaměstnání, mohla bych přinést peníze do rozpočtu.“

„Tak na tohle už zapomeň. Jen já rozhodnu, zda budeme od tebe potřebovat peníze za nějakou externí práci a jen já rozhodnu o tom kde a jak bys ty peníze vydělala. Ale je tu ještě jedna věc,“ naznačila.

„Já vím, ty nehezké drůbky. Mohla byste prosím zavolat Paní Nadě a objednat mě na operaci? Chci mít normálně veliký poštěváček a dělohu uvnitř. Jestli má volné okno, tak klidně hned ráno.“

„Tak rychle to zase nejde,“ zasmála se. „Kromě toho chci mít ještě jednu jistotu. Je mi sice už pár let po čtyřicítce, ale podle doktorky jsem stále naprosto v pohodě, rozhodně v lepším stavu, než jsem byla v devatenácti. Chci mít ještě děti a ty jsi ta pravá na to, abych si s tebou pořídila dvojčata. Holčičky, samozřejmě. Myslím, že bez nich by ses tu prostě musela nudit.“

„Ale Madam, než se potvrdí, že se to povedlo a plody jsou v pořádku, to může trvat i několik měsíců. To chcete tak dlouho čekat? Nebylo by jednodušší odebrat mi najednou sperma i nežádoucí orgány?“

„Dobrá, nechám ti dva měsíce na přirozené pokusy a mezi tím tě objednám k Nadě. Do té doby ti můžeme trochu poupravit prsa i zadek. Myslím, že tak dvě velikosti navíc by se ti hodily. Na zadek klidně tři nebo čtyři. Nechci ti sahat na žebra a s takovou prdelí budeš mít exkluzivně ženskou siluetu i bez jejich úpravy.“

„Takže mě přijímáte, Madam?“ Zeptal jsem se nesměle.

„Mám ještě jednu podmínku.“ Postavila svíčku na okenní parapet a dala si ruce v bok.

„Jistě, Madam.“

„Už žádná Madam ani madam. Od teď jen Iveta. A budeš mi tykat.“ Cítila jsem se zmatená. „To ale neznamená že mě nebudeš poslouchat. Je ti to jasné?“

„Jistě, Madam.“

Načechrala mi kolenem rozkrok a chytila za klopy peleríny. Sykla jsem, ale ustála to. „Už jen Iveta. Nepotřebuju služku. To, že budeš dělat všechny ty domácí práce o kterých jsme se bavili z tebe ještě služku nedělá. Jasné? Budeš má věrná společnice, poddajná a chlípná milenka, poslušná manželka, pilná hospodyňka a vzorná máma našich holčiček.“

„Jasné, Iveto.“ Pokusila jsem se o co nejvstřícnější úsměv.

Dívaly jsme se na sebe asi deset sekund. Pak si mě za klopy přitáhla. Polibek byl technicky stejně dokonalý jako ráno. Jen teď z něj bylo cítit štěstí. Oboustranné štěstí.

 

22. Do poslední kapky

 

Ráno byla obloha jak vymetená. Sbalily jsme se a vypadly na tři týdny do hor. Léto už se sice chýlilo ke konci, ale Ivetin tajný vodopád byl díky předchozí mohutné průtrži v činnosti ještě týden. Jestli má voda ještě o několik stupňů méně než tenkrát, pro nás nebylo důležité. Stavily jsme se i u Horního sněžného rybníka. Naše dva věnečky jsme našly zaparkované v pobřežních travinách. Opřený jeden o druhého.

„To vypadá na dlouho, drahá Zoro, navěky. Minimálně do doby, než se rozpadneme na prach. Nebo v tomhle případě shnijeme.“

Iveta měla správný odhad. Skutečně se jí povedlo otěhotnět hned na první pokus. Nebo každopádně na první cyklus. A já se tak konečně mohla zbavit těch hnusných drůbků. I když sperma jsme si pro jistotu zmrazit nechaly.

Naďa je skvělá krejčová. Funguje mi luxusně. Postavu mám dokonalou, možná až moc. Iveta díky mateřství taky nabrala nějaká kila. Holčičky jí dávají zabrat. Ještě že se ukázalo, že jí můžu pomoct. Ne, otěhotnět fakt nemůžu, porodit taky ne, ale jeden Nadin preparát ve mně dokázal nastartovat laktaci, takže si Iveta může trochu orazit.

Je nádherný pocit sedět na gauči, kojit a dívat se na svou partnerku, jak kojí. Měla by si to vyzkoušet každá osoba, která se narodila s penisem a varlaty. Málo co vás dokáže tak spojit s partnerkou jak společné kojení. Jen se trochu děsím, až beruškám začnou růst zoubky.

Jmenují Ivanka a Naděnka. Prostě nám přišlo jako nejlepší pojmenovat je po kamarádkách, které nám jsou největšími oporami a daly nás dohromady. Iveta ze srandy navrhovala jméno Zdena. Že nebýt mé teď už bývalé manželky, nikdy by mě neoslovila. Ale to už by bylo moc. Snad, kdybychom se časem rozhodly rozmrazit si sperma a pořídit holkám mladší sestru.

Občas se potkáme s Ivanou a Jaruškou. Zvládají to solidně, nepotřebují moc radit. Když viděla Ivana naše postavy pár měsíců po porodu, rozesmála se. „Pamatujete si na koupání na Horním sněžném rybníku? Ony ty věnečky fakt fungují.“

Počkala jsem až si Jaruška potřebovala odskočit. „Nechala jsi zmrazit Jaruščino sperma, jak jsme ti říkali?“

„Jo, nechala, ale nevím, jsem už dost stará a v těch klinikách to řeší.“

„Tak vezmi Jaruš a udělejte si výlet. Když s sebou vytáhnete Naďu, bude vás dost na sabat. Navíc ona pak dokáže zařídit zbytek.“

Návštěva odešla a za dalších půl hodiny se mi povedlo uspat obě sladké dračice.

Vrátila jsem se do obýváku. Iveta nám nalila hodně slabý vinný střik. Ťukly jsme si, ale těsně, než se Ivana stačila napít se jí sklenka zvrtla v ruce a část střiku se jí vylilo do výstřihu. Rychle vstala, nejspíš aby nezašpinila křeslo a tekutina tak pomalu stékala po jejím bříšku. Některé pramínky se dostaly až do bot.

„Budu celá zalepená. Tak na co čekáš? Beztak to je všechno tvoje vina. Koukej mě očistit! Do poslední kapky!

„Jistě, Madam,“ klekla jsem si a začala od nohou.

„Tady si někdo koleduje o výprask!“

Když jsem se prolízala do klína, odlepila jsem se a oddaně jsem vzhlédla do jejích očí. „Vsadím se, že ani nevíš, jak se takový výprask dělá.“

Za pět sekund jsem byla přehnutá přes její koleno.

Život je krásný.